Sebe*láska

V zrcadle obraz neznámý,

tvář, co se stále učím číst,

co když je krásná z důvodů,

jež nechala jsem si vzít?

Dokonalost mi dech svírala,

jak tichý stín, co hlídá práh,

stačilo by být o krok jiná

a sevřel by mě v dlani strach.

Když se pustím, nejspíš spadnu,

nebe mi tohle neslíbí.

Anebo možná, právě v pádu,

najdu to, co mě postaví.

Až jednou půjdu lehčí tmou,

bez tíže slov a posudků,

pak pochopím, že láska mnou

plane i bez všech předsudků.