Střepy

Kdysi jsi šeptal slova sladká,

v dlaních mi svíral celý svět,

teď leží prázdná, chladná, matná,

co zbylo z nich? Jen slepý vztek.

Hodit ji k zemi bylo snadné,

roztříštit sklo, co bylo mé,

a teď mi říkáš, že se změníš,

že všechno lepší bude hned.

Ale střepy řežou, srdce bolí,

skloním se k nim – a krvácejí,

co když už nelze slepit lásku,

když důvěra se nevrátí?

A tak tu stojím mezi prachem,

který jsi z nás tak lehce smet,

možná mě prosíš, možná čekáš,

ale tvé ruce jsou už cizí svět.